Vítkův výletník

Znáte plzeňský znak? A víte jak vznikl a co každý kousek znaku znamená? Pokud ne, tak si můžete přečíst článek, který jsem si zapůjčil od mamky. 

Příběh plzeňského znaku

Snad žádné jiné město se nemůže pochlubit takovým bohatstvím, rozmanitostí a roztodivností svého znaku jako Plzeň. Jeho vývoj se započal za husitských válek kolem roku 1420 a ukončil se posledním obdarováním papeže Řehoře XIII. roku 1578. Je přitom zajímavé, že pouze jednou byl znak Plzeňských rozšířen panovníkem, třebaže to bylo jeho výsostné právo. Znak si totiž upravovali buď sami měšťané, nebo jim je vylepšoval papež.
Ale ten kdo zná historii města, ten také snadno porozumí, proč je tak složitý a podivný. Vždyť každé znamení na něm mluví o tom, co dávní obyvatelé města vykonali a jaký byl jejich osud. Však také staří Plzeňané bývávali domýšliví na bohatství, význam a slávu svého města a chtěli v zemi hrát hlavní úlohu. Proto se také dostávali do sporu i s hlavním městem království, Prahou. Často se odlišovali od většiny národa i náboženstvím a vírou. A tohle všechno můžeme z městského znaku vyčíst. Stačí se jen pozorně dívat a naslouchat historii, která nám ze znaku promlouvá. Pojďme se tedy spolu zaposlouchat...
                                                   
Podle blansonu ( což je v heraldice formální slovní popis znaku nebo erbu ) se dá plzeňský znak popsat takto:
Čtvrcený štít se srdečním štítkem. V prvním stříbrném poli jsou dva vzhůru postavené a od sebe odvrácené zlaté klíče dole svázané. V druhém zlatém poli je vpravo hledící stojící zbrojnoš ve stříbrném brnění s připásaným mečem se zlatým jílcem, levicí přidržovaným. V pravici drží pravou polovinu černého orla s červeným jazykem. V třetím zeleném poli je zlatý dvouhrbý velbloud vlevo kráčející. Ve čtvrtém červeném poli je stříbrná chrtice ve skoku se zdviženým ocasem, na krku se zlatým obojkem s kroužkem. Srdeční štítek je červený, na něm stříbrná hradba s římsou a cimbuřím o 5 stínkách mezi dvěma stříbrnými věžemi. Věže mají dole otevřenou branku, nad ní římsu s třemi stínkami, vysoké úzké okno s vimperkem, podsebití a jehlancovou střechu s fiálou. Uprostřed hradby je otevřená černá gotická brána, po jejích stranách trojlístková okna. V bráně stojí na skále vlevo hledící král ve stříbrném brnění v červeném plášti a v helmě s klenotem černého orlího křídla. V pravici drží o rameno opřený nahý meč, levicí si kryje hruď gotickým štítem, v němž je v červeném poli český lev. Nad cimbuřím vyrůstá stříbrná postava prostovlasé dívky, která drží v každé ruce prapor obrácený žerdí ven. V pravici je to červený prapor s českým lvem, v levici stříbrný prapor se svatováclavskou orlicí. Na štítě je vysoký zlatý kříž vztyčený na zeleném trojvrší, na němž je zlatými majuskulními písmeny nápis IN HOC/SI GNO/VINCES. Po obou stranách kříže se pne odspodu zelená olivová ratolest. Za spodními pahorky jsou dvě hrncové přilby od sebe odvrácené. Podle pravé přilby trčí kosmo vzhůru zespodu štítu halapartna, podél levé přilby šikmo zespodu štítu palcát (buzikán), obojí přirozené barvy. Štítonošem je anděl s mírně rozepjatými křídly, stojící na zeleném trávníku za štítem, rukama přidržující horní rohy štítu. Spodní šat anděla je zelený, plášť šedofialový, zlaté vlasy dolů splývající, na hlavě zlatou záři a křížek.
                                           
To vše ale zní příliš složitě a pro laika je to nesrozumitelné. Proto si teď jednotlivé části trochu rozebereme.

Chrtice
Znaky či erby nosili nejprve rytíři a  bojovníci. Když jezdili do boje, měli na sobě brnění a helmice, ve kterých byli těžko k poznání. Proto se zdobili na přilbě nějakým výrazným znamením, ptačími křídly, větvičkou, volskými rohy, pavími pery a podobně. Stejně tak štít byl nabarven barvou, pozlacen nebo postříbřen a  nebo potažen kožešinou. Se znamením svého pána pak chodili do boje i jeho vojáci.
Měšťané, když šli do války, rovněž nosili znamení svého vládce. Plzeňané, kteří byli poddanými českého krále, mívali na svých štítech jeho znak, tedy dvouocasého lva. Za husitských válek se však svazek královských měst k panovníkovi začal uvolňovat a nakonec Čechy vlastně ani krále neměly. A tak si města začala dávat do svého znaku znamení sama.
Nejinak tomu bylo i u Plzeňských. Proto tedy vznikla nejstarší část městského znaku. Je jím stříbrná chrtice se zlatým obojkem, chystající se ke skoku na červeném poli. Protože byli vášnivými odpůrci husitství, hledali něco, co by symbolizovalo věrnost králi Zikmundovi a katolické víře. Proto se po dlouhých dohadech usnesli na tom, že tím pravým symbolem bude pes - chrtice, který je tvorem, na jehož věrnost se může každý spolehnout. A od té doby toto ušlechtilé a věrné zvíře zdobí náš městský znak.

Velbloud
K rozšíření erbu došlo krátce v roce 1434, když římský císař Zikmund Lucemburský dal Plzeňským do znaku velblouda. Zlatý dvouhrbý velbloud v zeleném poli měl připomínat jejich činy při neúspěšném obležení západočeské metropole husity.
V červenci roku 1433 začalo obléhat mnohatisícové husitské vojsko město. Po dlouhých 11 měsíců, kdy útok stíhal útok, byli Plzeňané pomalu na konci svých sil. Ve městě se nedostávalo potravin, tak jim nezbývalo nic jiného, než aby čas od času (většinou v noci) udělali výpad do ležení nepřátel a pokusili se získat nějaké jídlo. Někdy se jim to podařilo, ale častěji museli utéci a zachránit se za pevnými hradbami. Město odolalo i hlavnímu útoku v prosinci 1433, kdy se Husité sešikovali a zaútočili na město. Mohutné hradby naštěstí odolaly a Husitům nezbylo nic jiného, než se opět stáhnout. Toho využili Plzeňané, otevřeli brány a zaútočili na ustupující nepřátele. Nastal zmatek a obráncům města se podařilo vyplenit skladiště husitských vojsk. Přitom jim padlo do rukou podivné hrbaté zvíře, které neznali, velbloud. Patřil Sirotkům pod vedením hejtmana Jana Čapka ze Sán, kteří ho přivezli jako dar polského krále za pomoc v bojích proti řádu německých rytířů. Plzeňští přivedli odcizeného velblouda s velkou slávou do města a později ho darovali Norimberku, který jim za války pomáhal. Husité ztráty cenného zvířete velmi litovali a snažili se ho získat zpátky. Nabízeli za něj mnoho peněz, nebo jednoho z urozených zajatců, ale všechno marně. Plzeňští se velblouda vzdát nechtěli. Považovali jeho ukořistění za boží znamení a obrat k lepšímu. Věřili, že jim přinese štěstí. A skutečně. Za necelých půl roku, 9. května 1434 Husité odešli. Na příkaz svého velitele Prokopa Holého táhli do středních Čech, aby se v bitvě u Lipan utkali v posledním fatálním boji s nepřítelem, kde byli poraženi na hlavu. Když se o tom všem dozvěděl král, obdaroval měšťany za jejich udatnost listinou - zlatou bulou ( a ta pečeť byla fakticky z ryzího zlata ) a udělil městu plno výsad. Na znamení jejich statečnosti přikázal, aby ve svém znaku nosili toto v té době nevídané a vzácné zvíře.
Víte, že nedávné výzkumy prokázaly, že původní barva tohoto pole štítu nebyla zelená, ale modrá? Taky zajímavé že?
Některé zprávy uvádějí, že krátce po tom, co přibyl ve znaku velbloud, si sami měšťané přidali o své vůli anděla - štítonoše jako dekoraci. Ale doklad o tom je až z roku 1466, kdy je tento štítonoš vidět na pečeti, tehdy pořízené.

Klíče a zbrojnoš s orlem
Znak, který vznikl spojením těchto dvou polí na jednom děleném štítě, byl 5.června 1466 opět rozmnožen. Po smrti mladého krále Ladislava Pohrobka byl jednomyslně zvolen za krále Jiří z Poděbrad. Za jeho vlády se však královi nepřátelé znovu začali ozývat a nacházeli podporu zejména v zahraničí, kde si nepřáli, aby české království žilo v míru a pokoji. Těmto našeptávačům bohužel uvěřili i Plzeňští. Začali se krále stranit, až jejich postoj přešel k nepřátelství a mezi králem a městem vypukla válka. Král sice poslal do města své stoupence a vojáky, ale ti se za hradby vůbec nedostali a nakonec museli s nepořízenou odtáhnout. Plzeň se stala členem opoziční Zelenohorské jednoty a papežská kurie v Římě ji podporovala. Papež pak přidal další dvě pole, a to stříbrné pole se zlatými, svisle postavenými klíči, které jsou spojeny stříbrným kroužkem, a zlaté pole, v němž stojí ozbrojený muž ve zbroji, který hledí doprava ( z pohledu na znak doleva ), opásaný mečem a pravicí drží pravou polovinu černého orla. Dvě nová pole symbolizovala papeže i jeho úřad a dále poměr Čech k římské říši. Tím tedy byla odměněna věrolomnost Plzeňských s jakou se zachovali ke králi Jiřímu, kterému kdysi přísahali věčnou věrnost.
Tato znamení byla umístěna ve čtvrceném štítě jako první a druhé pole, zatímco ve třetím je velbloud a chrtice je ve čtvrtém poli.

Středový štítek s králem Václavem
Sami Plzeňané si ve druhé polovině 15. století rozšířili znak o středový tzv. srdeční štítek. Bylo to někdy kolem roku 1470. Když bylo město založeno, byl k němu panovník neobyčejně štědrý. Dal správě města veliké mosazné pečetidlo, aby jím pečetili všechny své listiny, které ve jménu města vydají. S vděčností vzpomínali obyvatelé města na svého zakladatele a tak si nakonec jeho obraz dali i do městského znaku. Na štítku je otevřená stříbrná městská brána se dvěma věžemi. V bráně stojí rytíř v plné zbroji, v pravé ruce drží obnažený meč a v levé štít s českým dvouocasým lvem. Měl představovat zakladatele města Václava II. Nahoře nad branou stojí prostovlasá dívka oblečená v skvostné šaty, která drží v pravé ruce praporec s českým lvem a v levé svatováclavskou moravskou orlicí, žerděmi od sebe. Jsou to znamení českého krále a Plzeň tím dokazuje, že je královské město. Protože toto pečetidlo měšťané vždy střežili jako oko v hlavě, tak se nám dochovalo až do dneška a je v městském archivu  ( a jeho fotka ve fotogalerii ).

Jen pro zajímavost... V městském znaku, který zdobí vnitřek Katedrály sv. Bartoloměje na náměstí objevíte při pozorném pohledu místo rytíře Žida v kožešinové čepici. Prostě je to proto, že objednavatelé výmalby kostela byli skrblíci a nechtěli malíři zaplatit :-) A nebo je to proto, že ve městě byla velice početná židovská komunita? A ta i přes jinou víru přispěla ke stavbě svatostánku. Kdo ví...

Anděl jako strážce znaku
Plzeňský znak byl naposledy doplněn 1. prosince 1578 papežem Řehořem XIII. Bylo to opět za věrnost víře a církvi. Plzeňští obyvatelé byli stále pevní a věrní své víře, a ani tehdy, když začalo z Němec do Čech pronikat nové luterské učení, se k němu nepřipojili, tak jako to udělala většina českých měst. Plzeň dlouho odolávala, ale časem se přeci její víra začala hroutit. Do města přicházelo spoustu cizinců a přinášeli sebou svoje zvyky a mravy. Mladí Plzeňané zase odcházeli hlavně do Němec za prací, za studiem, za obchodem nebo na zkušenou. A tak se přece jen ve městě začalo šířit nové náboženství. Nakonec to dopadlo tak, že se rozpoutal mezi stoupenci nové a staré víry ostrý boj.  Městská rada, která byla katolická, proto vydala příkaz, že ve městě smějí bydlet pouze katolíci. Ti kteří byli jiného vyznání, že se musí vystěhovat. O náboženském boji v Plzni věděl i papež, který po skončeném boji poslal Plzeňanům list, v němž je nadmíru chválil a rozšiřoval jejich znak. Tehdy byl do znaku přidán anděl - ochránce, držící štít ( tedy byl spíše oficiálně potvrzen ) a další znamení. Nad štítem je zelené trojvrší s nápisem "In hoc signo vinces"    ( V tomto znamení zvítězíš ), na němž je vztyčen zlatý kříž se zelenými olivovými ratolestmi. Po stranách návrší jsou dvě helmice od sebe odvrácené, na pravé straně s halapartnou a nalevo s buzikánem ( palcát, vojevůdcovská hůl ). 
Tohoto znaku užívá Plzeň do dnešní doby, ale ve dvojí formě. Ve statutu Národního výboru města Plzně, schváleném plénem národního výboru dne 11. prosince 1969, se v X. hlavě, § 156 popisuje tento velký znak a výslovně se praví, že „vedle tohoto velkého znaku se užívá i znaku malého. Malý znak má podobu shodnou s podobou štítu velkého znaku, to je bez honosných kusů a štítonoše“.
                                     
Na listině Řehoře XIII., která je uložena v městském archivu, je plzeňský znak poprvé doložen i barevně.
 
A abych nezapomněla... Po ustálení znaku byl od konce 15. století byl užíván také městský praporec. Ten je  čtvrcený v barvách bílé, žluté, červené a zelené.

                                
 
Teď snad tedy už lépe porozumíte, proč je náš znak tak složitý a roztodivný a proč se vyvíjel více než 150 let. Je v něm přece zapsána celá pohnutá historie našeho města.